Minstrberské knížectví

Centrum Minsterberského knížectví od pradávna představovalo jeho hlavní město – Minsterberk (německy Münsterberg, polsky Ziębice). Toto slezské město vyrostlo na místě trhové osady Sambice zničené roku 1241 tatarským vpádem. Později město obehnala hradba. Prvním rychtářem Minsterberku byl rytíř Konrád, jemuž asi v roce 1250 udělil zakládací listinu vratislavský kníže Jindřich III. Bílý. Osada Sambice se tehdy přeměnila na město Münsterberg založené podle magdeburského práva. Díky knížeti Boleslavu I. Surovému (1291–1301) vznikl v Minsterberku obranný hrad a město samotné získalo řadu privilegií zajišťujících rozkvět řemesla a obchodu. Ve 14. století se utvořilo dodnes dochované urbanistické uspořádání města, jeho celkový obrys s vytyčenou soustavou hlavních ulic a náměstí, městských hradeb a nejdůležitějších staveb. V takovémto stavu Minsterberk vstoupil do období, kdy byl hlavním městem piastovského Minsterberského knížectví. Toto knížectví bylo v důsledku rozdrobení Slezska na různé úděly, což souviselo s dynastickými příbuzenskými vztahy slezských Piastů, vyčleněno ze Svídnického knížectví na základě dohody z 22. listopadu 1321. Tuto dohodu uzavřeli bratři Bernard a Boleslav, synové Boleslava I. Surového (Svídnického). Prvním pánem používajícím titul „kníže minsterberský“ byl Boleslav, který se roku 1322 v Minsterberku ujal vlády.

Knížectví – zahrnující v počátcích své existence také Wannsen (Wiązów), Kouty (Kąty Wrocławskie), Sobotu (Sobótka), Střelín (Strzelin), Rychbach (Dzierżoniów), Frankenštejn (Ząbkowice), Stříbrnou Horu (Srebrna Góra), Rychleby (Złoty Stok) a Vartu (Brdo, Bardo), dosahující až k samotnému Pačkovu (Paczków) – velmi rychle kvůli neschopnému vládnutí Boleslava upadlo do dluhů a do finanční krize. Kromě toho se minsterberský kníže dostal do ostrého konfliktu se svým mocným sousedem, pánem biskupského knížectví v Nise – vratislavským biskupem. Aby Boleslav mohl krýt své velké výdaje, musel se značně zadlužovat, což vedlo k tomu, že v roce 1336 složil lenní hold českému králi Janu Lucemburskému. Na základě tohoto činu mělo Minsterberské knížectví po vymření minsterberských Piastů po meči přejít přímo pod vládu českých králů.

Po Boleslavově smrti se finanční situace knížectví nezlepšila. Jeho syn Mikuláš Malý, další minsterberský kníže, vládnoucí v letech 1341–1358, byl stejně rozhazovačný jako jeho otec a k tomu ještě musel splácet jeho dluhy. To ho donutilo prodat část území patřící knížectví a značně tak rozlohu zmenšit.

Poněkud lépe si na minsterberském trůnu vedl Mikulášův nástupce, kníže Boleslav III. Minsterberský vládnoucí v letech 1358–1410. Avšak i on musel ke konci vládnutí prodat část území a omezit tak rozsah svého knížectví na Minsterberk a pás země mezi Minsterberkem a Pačkovem.

Po krátkém společném vládnutí synů Boleslava III., Jindřicha a Jana, se vlády nad knížectvím ujal v roce 1410 Jan Minsterberský. Jeho vláda však připadla na velmi neklidné doby husitských válek. Kníže Jan zahynul v roce 1428 v bitvě s husity u Jesenice (Stary Wielisław) nedaleko Kladska. S ním, po dřívější smrti bratra Jindřicha, vyhasl rod minsterberských Piastů a knížectví se stalo součástí Koruny české. Husitské války zpustošily města a území knížectví a na řadu let zbrzdily jeho hospodářský rozvoj. V mnoha oblastech už nikdy vesnice ani městečka této země nedosáhly dřívějšího rozkvětu.

V roce 1454 se knížectví spolu s kladským hrabstvím dostalo do rukou Poděbradů, a to až do roku 1569. Nejvýznamnějším minsterberským knížetem byl v tomto období Karel I. Minsterberský, jenž na jednu stranu posílil knížectví vojensky a hospodářsky, avšak na druhou stranu odsunul do pozadí Minsterberk ve prospěch sousedního Frankenštejnu (Ząbkowice). Ačkoliv se správní centrum knížectví přestěhovalo do Frankenštejnu, tak Minsterberk stále představoval titulární hlavní město a název Minsterberské knížectví zůstal zachován. Po období vlády Poděbradů dal císař Maxmilián II. Habsburský knížectví zemské zřízení a zavázal se zachovat všechna dosud obdržená práva.

Další pohromou, která postihla tuto část Evropy, nejtragičtější na Minsterbersku od dob husitských válek, byla třicetiletá válka v letech 1618–1648. Tato krvavá náboženská válka katolických Habsburků s reformátorskou severní částí Evropy se do značné míry odehrávala ve Slezsku, přičemž se nevyhnula ani Minsterberskému knížectví, jež – stejně jako jeho hlavní město – z ní vyšlo takřka zcela zpustošené. Dalším přelomovým datem v dějinách Minsterberského knížectví je rok 1654. Za zásluhy ve třicetileté válce dostal knížectví do dědičného vlastnictví rod Auerspergů. V rukou rodu zůstalo až do slezských válek, kdy v roce 1742 – na základě vratislavského míru – téměř celé Slezsko přešlo pod pruskou vládu.

Významnou ekonomickou a kulturní roli v knížectví hrály cisterciácké kláštery. V 17. a 18. století působili v Jindřichově a Kamenci nevýznamnější architekti a umělci doby barokizující středověké gotické kostely a kláštery. Pruská vláda a rušení řádů v roce 1810 však na tomto území ukončily rozvoj klášterních nadací. V novém státě se ocitlo i oslabené Minsterberské knížectví rozdělené na dva okresy – minsterberský a frankenštejnský, které nakonec byly roku 1791 začleněny přímo do pruského státu. Lze v dnešním Minsterberku nalézt stopy po dobách někdejšího hlavního města knížectví? Po dvou hradech, které tu kdysi stály, nezůstala až na několik částí hradeb žádná stopa. Ve městě se však dochovaly velké fragmenty městských hradeb s Pačkovskou bránou, jedinou dochovanou městskou bránou a farní kostel sv. Jiří a Nejsvětější Panny Marie (menší bazilika), které jsou svědky oněch dob a událostí. Při návštěvě minsterberského Muzea domácích potřeb – jediného takovéhoto druhu v Polsku – nacházejícího se v městské radnici si nelze nevšimnout fresek z roku 1927 od Alfreda Gottwalda a mezi nimi scény smrti posledního minsterberského Piasta knížete Jana v boji s husity.

Co přispělo k zániku piastovského minsterberského knížectví? Především to bylo neschopné vládnutí, ale i politická situace ve Slezsku, velký tlak českých panovníků zmocnit se slezských knížectví, rostoucí konkurence sousedních měst, Frankenštejnu, Střelínu a Nisy, ale také mocní a ekonomicky silní sousedé Minsterberku – obrovské cisterciácké kláštery v Jindřichově a Kamenci plus knížectví vratislavských biskupů v Nise.